Scénografie, architektura, nová média, světelný a zvukový design, móda…

Vizuálně nejzajímavější divadelní projekty posledních let
Divadelní představení, performance, instalace a site-specific projekty
Kreativní program pro děti

Program

Hot News

   
   PQ+ DOPROVODNÝ PROGRAM   

PQ E-Scenography PQ Logo
PQ > ROZHOVOR S BORISEM KUDLIČKOU, GENERÁLNÍM KOMISAŘEM PRAŽSKÉHO QUADRIENNALE

ROZHOVOR S BORISEM KUDLIČKOU, GENERÁLNÍM KOMISAŘEM PRAŽSKÉHO QUADRIENNALE

15. 6. 2011, 10:07

Jak důležitá je v dnešním divadle pozice scénografa? Je jeho role podstatnější než dříve, respektive než v tradičním divadelním prostoru? Proč a v čem?
Role scénografa je dnes mnohem univerzálnější. Při práci v autorském divadle, kdy vznikají nové, progresivní tvary, se scénograf stává i dramaturgem a spolurežisérem, pracuje intenzivně po celou dobu vzniku představení společně s režisérem. V současné interpretační a velmi svobodné metodě režisérského divadla se scénografie uvolnila, stala se otevřenou strukturou, takovou konstrukcí představení, ale zároveň dává silnou svobodu pro interpretaci, pro metaforu a nechává - což je pro mě osobně nejdůležitější - konečný tvar nedopovězený. Mám pocit, že právě takto divadlo mnohem lépe komunikuje s divákem. 

Proč divadlo opouští tradiční prostory? Kde všude je podle Vás dnes prostor pro divadlo?
Právě ta hranice, kterou dnešní divadlo překročilo, je to, co chceme zkoumat na letošním PQ. Chceme zdokumentovat cestu, kterou scénografie v divadle ušla od ilustrační role do struktury, která inspiruje, která má samostatnou narační hodnotu. Současná scénografie se stává také autonomním odvětvím výtvarného umění. Chceme poukázat právě na to, jak výtvarná instalace nebo performativní umění inspiruje divadlo a jak divadlo vchází do výtvarného umění.

Přinášejí "nedivadelní" prostory pro scénografa nová témata, jimiž se musí zabývat? Jak toto rozšířené pojetí scénografie mění tradiční zprostředkování dramatického díla?
Z osobní zkušenosti scénografa beru divadelní prostor jako univerzální prostor. Klasický black box je pro mě univerzální obal, ve kterém vytvářím svůj divadelní vesmír. Když jdu pracovat do prostoru, který byl pro něco určený, měl svoji funkci, musí mě samozřejmě nějak inspirovat - divadlo nebo performativní umění nefunguje bez kontextu prostoru, ve kterém se odehrává. Jsem ale spíš představitelem tradičního kamenného divadla, tam trávím většinu svého času, proto je pro mě jednodušší mluvit o těchto postupech než o alternativních prostorech. Využívání alternativních prostor - které vůbec není novou tendencí - je spíše zatraktivněním divadelního zážitku, toho, že máme možnost být účastníkem příběhu v autentickém prostoru. To je hodnota, která má na celé představení a jeho prožitek velký vliv.

Vnímáte scénografii jako samostatný umělecký obor, nebo se podle Vás stává uměním teprve tehdy, vstoupí-li do kontextu ostatních složek, a stane se tak součástí uměleckého díla - divadelní inscenace?
Myslím, že je to otázka pro historiky umění, já mám pocit, že ano, že scénografie se stává autonomní výtvarnou instalací. Samozřejmě že její prapůvod je ve službě příběhu a představení, ale velmi často se scénografie stávají autonomními objekty, které si dobře umím představit vystavené v galerii. Právě v tomto bude zajímavá Intersekce: uvidíme několik objektů, které fungovaly v divadelním představení a vkomponované v tuto mozaiku se stávají plnohodnotným uměleckým dílem. Je to zajímavé pole pro diskusi, určitě vznikne jiskření mezi divadelními teoretiky a kurátory z výtvarného nebo performativního umění. Rád bych si takový rozhovor poslechl.

V současném divadle se významně uplatňuje světelný design. Je součástí scénografie, nebo jde o další uměleckou disciplínu? A je light-designér scénograf?
To je otázka, kterou chceme zadat několika světelným designérům, kteří se na PQ objeví a jejichž práci budeme prezentovat. Vybrali jsme několik umělců, kteří mají ve světelném designu velmi silný výtvarný rukopis. Často se ptám, kdo je vlastně autorem (divadelního) vizuálu, protože světlo a projekce má velmi silný vliv na celkový tvar. To, že světlo hraje v divadle významnou roli, už víme dlouhá léta, myslím, že právě v Čechách je to samozřejmé. Mě spíš zajímá to, do jaké míry dnešní světelná technologie divadlu slouží, a do jaké míry už dominuje, jestli nezakrývá herce, jestli se s použitím videa divadlo nestává filmem ...

Jak moc je vlastně fotografie, video, projekce, obecně nová média dnes pro práci scénografa důležitá?
Nová média jsou fantastickým pracovním nářadím, ale jsou také velmi nebezpečným elementem představení, protože jsou velmi atraktivní, velmi lákavá - zdá se, že je velmi jednoduché použít tento materiál. Například vůči projekci já mám velký respekt, hlavně kvůli zdejší tradici Josefa Svobody, jeho způsobu používání světla a světelné projekce. Měl jsem ale pocit, že projekce se strašně zneužívá, že se stala takovým jednoduchým nářadím, kterým se vyplňuje prostor, vždycky to velmi efektně vypadá, ale ne vždy to má opodstatněný důvod. Dnešní video se stává takovou dodanou vrstvou, a to nejen vizuální a formální, ale i příběhovou. Já sám video používám jako část multimediálního představení, zvažuji, jakou proporci budou mít jednotlivá média v průběhu představení - kdy vypráví světlo, kdy vypráví prostor, kdy video a v tomto propojení vidím velmi zajímavou komunikaci.

Je možné pomocí scénografie aktualizovat klasické dílo, posouvat je směrem k dnešnímu divákovi, zpřístupňovat mu je? Může scénografie měnit historický kontext díla?
Myslím, že mou povinností jako tvůrce divadelního představení je analyzovat a nacházet nový individuální divadelní přístup. Když pracujeme postotisící na Hamletovi, nemůžeme opakovat stejný přístup a stejné motivy a postupy, to by role divadla skončila, nerozvíjelo by se ani divadlo, ani divák. Obávám se, že tohle se stalo s klasickým baletem. Dlouho se trápil s novou rolí v divadle a dnes to již není balet, ale pohybové divadlo a moderní tanec, které se pohybují kupředu. Myslím, že stejný přístup vyžaduje nejen činohra, ale i opera a všechny divadelní žánry. Při každé realizaci se snažím analyzovat daný příběh, vyložit si ho s režisérem. Musím ho umět odvyprávět v té své interpretaci - když to nedokážu, mám pocit, že je to nehotové. Když mám pocit, že se mi podařilo nanést svou vrstvu na tu historickou, zároveň ji "zesoučasnit" a najít v ní tu pro mě aktuální hodnotu, začínám přemýšlet o prostorové realizaci.

Co je pro Vás jako pro scénografa hlavním smyslem PQ? Lze scénografické počiny, pro které je důležité působení v čase, vůbec prezentovat na výstavě?
Myslím, že v dnešní době intenzivního prožívání nebo fungování v každodenní realitě nám PQ dává právě šanci setkat se, být spolu a pomáhat si navzájem v časech, které nejsou pro divadlo nejlehčí. PQ inspiruje a také definuje současný stav. Je jedinečnou přehlídkou divadelního vizuálu. Od kolegů z celého světa vím, že PQ funguje jako pojem, že má svoji hodnotu jako kulturní událost, že je to stále prestižní událost a co je zajímavé - že významní a prestižní umělci bojují o svou účast v národních expozicích! To je fajn a ukazuje to vlastně smysl celé akce.

Rozhovor vedla Markéta Horešovská, redaktorka ČTK.
Rozhovor byl publikován v časopise Harmonie.